neděle 22. července 2012

O dovolené a jak se jako obvykle spousta věcí pokazila


Murpyho zákon říká, že to, co se může pokazit, se také pokazí. O dovolených to pak platí dvojnásob, protože z nějakého důvodu mají dovolené tendence se pokazit mnohem častěji, než dny normální, pracovní.
Tento rok byla naše dovolená… Nu, zajímavá. Nehodnotila bych jí pouze negativně, protože určitě přinesla mnoho zajímavých zážitků, ale popravdě, těším se domů strašně.
Jako každý rok jsme se vydali objevovat další část naší milované republiky (u moře už jsem nebyli pěkně dlouho) Již jsme navštívili Krkonoše, Orlické hory, Jizerské hory, Českou Kanadu, Český Les, Jeseníky a Krušné hory a další na řadě bylo České Švýcarsko. Protentokrát jsme si jako místo ubytování zvolili jistý hotel s polopenzí na doporučení známých – obvykle totiž býváme v apartmánech a vaří nám máma. (ž čehož moc nadšená nebývá)

 Měli jsme odjet v sobotu, ale jak už to bývá… V pátek ráno se můj bratr vydal do práce na svém zbrusu novém, pouze týden starém skútru a na tom samém místě, kde už se předtím vymlátil na kole (na takové cestě uprostřed polí, kde není ani noha) měl nehodu. Zavolal telefonem rodičům, kteří pro něj celí vyděšení jeli, aby ho odvezli do nemocnice…
Já jsem se o této příhodě dozvěděla až v pátek večer, ale byla mi popsána velmi barvitě. Bratr nehodu přežil celkem v pořádku, nic si nezlomil, akorát si pořádně rozdřel jednu nohu, kterou mu museli šít. Kvůli němu jsme však odjezd na dovolenou odložily o dva dny a místo v sobotu jsme se rozhodli vyrazit až v pondělí… táta chtěl dovolenou přesunout, ale v hotelu měli plno až do září, takže smůla.
I v pondělí jsme popadli bratra a jeho berle, odvezli ho skučícího k babičce, kde jsme se následně i naobědvali (ten biftek byl děsně tuhý a nepříliš poživatelný) a konečně jsme vyrazili. Naštěstí už předtím bylo v plánu, že s námi bratr nepojede a že to bude dovolená ve třech, jinak nevím, co bychom s ním dělali.
Do českého Švýcarska se jede zhruba pět hodin a navíc přes Prahu. Tam jsme se samozřejmě zasekli v dlouhatánské koloně a trčeli tam bůhvíjak dlouho. (a hádejte co, zrovna v tu chvíli se mi zachtělo na záchod… no utrpení, povidám!)

Když jsme se konečně v pět dopotáceli do Doubic, malebné vesničky na okraji českého Švýcarska, kde jsme měli ubytování, byli jsme hladový, rozlámaní a unavení. Usměvavá recepční nám dala klíčky od pokoje a vybrat, co že chceme k večeři. Jako jeden muž jsme si zvolili smažený květák. Náš pokoj… No, když jsem ho poprvé uviděla, přišel mi strašlivě maličký. Dvojpostel a postel na kraji, nic jiného se tam nevešlo a maličká koupelna. U vchodu pak skříně úplně stejné, jako jsem měla doma (a které tam mám od narození) Na záchod se šlo přes koupelnu, ale byli tam dveře, takže se mohl někdo sprchovat a někdo zároveň být na záchodě. Po obhlídce a vybalení jsme vyrazili na večeři, která se každý den podávala od šesti hodin ve Po obhlídce a vybalení jsme vyrazili na večeři, která se každý den podávala od šesti hodin večer…
Posadili nás k stolku s měkkými židlemi a umělými kytkami (které byli všude, i v našem pokoji… ona vůbec veškerá výzdoba hotelu byla poněkud pofiderní a kýčovitá. Na stěně v jídelně vedle roztomilých krajinek vyseli divné abstrakce a obrazy děvčat a chlapců v krojích, všechno naplácané vedle sebe) Číšnice nám přinesla pití a nandali jsme si saláty, které byli volně k dispozici. A čekali. A čekali, čekali, čekali… Po půlhodině už nám to bylo divné. Lidé, kteří přišli později než my, se už dávno vesele ládovali, jenom my hleděli na prázdný stůl a hlady si hryzali nehty. Po hodině čekání už i na vtipy nebyla síla. Nakonec se uráčil zjevit číšník a tak nějak se omluvil, že prý paní recepční jim nedala náš lístek s objednávkou a že nám to hned přinesou… Po hodině a pěti minutách jsme se jak hladový vlci vrhli na nebohý smažený květák a snědli ho do poslední růžičky. Máma pak suše prohlásila, že byl poněkud kyselý a že kdyby neměla tak hrozný hlad, asi by ho těžko snědla všechen.

Čekal nás druhý den… který příliš přívětivě nezačal. Venku lilo jako z konve a mamce nebylo dobře. Po snídani (která byla formou švédského stolu a celkem ucházející) jsme tedy zůstali v pokoji a o polednách jsem jenom já s tátou vyrazili na oběd. Již předtím jsme si všimli hospody, která byla obklopená dřevenými sochami a táta s neochvějnou logikou, že když tam mají tolik dřevěných soch, tak jistě budou vařit dobře, vyrazil tam. Špatně tam nevařili a jídlo dodali celkem rychle ( i když táta málem oplakal, že krůtí krky v nabídce už jim došli), ale moje návrhy zkusit i jiné restaurace v okolí se setkali s hluchýma ušima.
Odpoledne se mamce udělalo líp a tak jsme se vydali na blízký vrch Spravedlnost, kde prý dříve kat popravoval zločince. To jsem se předtím zapomněla zmínit ještě o jedné záludnosti, kterou si pro nás Doubice připravili – nebyl tam telefonní signál. Nikde, ani v hotelu, ani jinde ve vesnici, kterou jsme celou poctivě prošli ve snaze chytit alespoň jednu čárku. Naštěstí, když jsme začali stoupat na vrchol Spravedlnosti, signál se chytil a moji rodiče celou cestu protelefonovali (já si mobil nechala v hotelu) Babičkám, bráchovi, kolegům, kamarádům… Já s hrozivým dýcháním šplhala do kopce, zatímco můj otec řešil nějakou pracovní záležitost přes telefon. Výstup na onu povedenou horu mě málem zabil (skoro jsem to neudýchala :D ), což bylo samozřejmě tím, že zbytek roku jsem moc zadkem nehýbala a horám se vyhýbala. Nakonec jsem to však zvládla a ukořistila nějaké fotky…


Třetí den začal celkem v pořádku. Sice byla pořád zamračená obloha, takže jsme zavrhli výlet na Pravčickou bránu, ale jako alternativu jsme zvolily „vzrušující výlet Myšími dírami“, který byl popsán v průvodci. Inu,  vyrazili jsme… Polovinu cesty jsme museli mít pláštěnky – sice nebyl vyloženě slejvák, ale každou chvíli pršelo (a pak zase každou chvíli ne, bylo to k zbláznění) Po několika kilometrech na asfaltce jsme dorazili k lesní cestě a po ní jsme šli až k oněm pověstným myším dírám… když jsme poprvé uviděla, kudy že to mám jít, dostala jsem záchvat a odmítla. O to horší to bylo, že svědky mého „Tam nevlezu ani za nic, jezišmarjá!“ byla partička malých děcek s jejich rodiči, kteří tu samou cestu již absolvovali, avšak opačným směrem. A co že mě tak vyděsilo? No, cesta vedla po železných žebřících úzkou průrvou ve skále… (Viz foto)
Milé žebříky byli ještě ke všemu mokré a kluzké a já navíc trpím strachem z výšek a mám problémy s rovnováhou, takže si asi dovedete představit moji reakci. Rodiče ale se suchým „to zvládneš“ začali lézt a já chtě nechtě musela za nimi. Byli to asi čtyři dlouhé žebříky plné hrůzy. Nahoře nás odměnil výhled do krajiny a nádherné skály, bohužel však bylo pořád zataženo.  Skály byly pořádně kluzké, mech mokrý a skákat mezi kořeny na uzounkých cestičkách bez zábradlí ve velkých výškách moc sranda nebyla (a já si několikrát pošlapala pláštěnka, protože jsem neměla odvahu jít po dvou, tak jsem lezla po čtyřech), nakonec jsem to však zvládla. (s nadáváním.) na druhou stranu, borůvky tam byly výborné a velké. Avšak zašpinila jsme si kalhoty neskutečně a moje boty byly promáčené…

Čtvrtý den začal také poměrně v pořádku, ale pak se z něj vyklubal ten nejhorší a nejvíc náročný… Byl to den, kdy jsme se rozhodli navštívit Pravčickou bránu. Autem jsme dojeli do vesnice Mezní louka, kde byl náš výchozí bod a měli jsme v plánu udělat velký, 15 kilometrový okruh. (pro některé z vás to možná nic není, ale pro mě je 15 km, navíc ještě po lesních a hrbolatých cestách a často do kopce pořádná štreka) začátek byl zajímavý a zábavný – šli jsme po takzvané Gabrielině stezce, která se vinula podél vysokých hřebenů  a nádherných skal, nabyla kromě začátku (kde jsme se zapotili na dlouhých schodech) skoro vůbec kopcovitá a měli jsem úžasný výhled do krajiny. Byla to snad nejhezčí část výletu. Kolem jedenácté jsme měli ujito 6 km, měli jsme celkem hlad a dorazili jsme k proslulé pravčické bráně. Ta byla moc pěkná, i když na vyhlídkách foukal děsný vítr a už mi nebylo příliš dobře. Žaludek jsem zaplácla ruskou zmrzlinou, kterou mi koupil táta (tuto informaci si uložte to paměti) a vydali jsme se dále
Po odporné cestě dolů, která byla plná hnusných čedičových kamenů,po kterých se šlo opravdu špatně nás čekal ještě aspoň kilák po silnici a značně vysílení jsme dorazili do Hřenska. Tam bylo aut naprosto narváno, neboť to byl výchozí bod pro většinu cestovatelů, kteří směřovalo k Bráně. Navzdory mému naléhání mi rodiče odmítli koupit cokoliv k jídlu, že prý nestíháme a tak jenom s bonaquou jsme vyrazili směrem Edmundova soutěska. Ta se krásně vinula podél řeky Kamenice,občas i nad vodou, i když lidí tam bylo opravdu hodně. Asi po dvou km jsme dorazili k přívozu, kde na nás čekali zelené pramice. Do každé se vešlo 26 lidí a my se naštěstí nasoukali hned do té první a vydali se po vodě Tichou soutěskou. Bylo by to jistě romantické, ale v tu chvíli už můj žaludek svíral hlad, boleli mě nohy a hlava a vůbec mi bylo mizerně. Převozník nám něco vykládal, ale samozřejmě jsme mu nerozuměla. Co jsme pochopila z dodatečného tátova výkladu, mluvil o skalách, které měli určitá jména a  také o historii kanálu. Po asi 1 km na pramicích jsem se vylodili a já naléhala na mamku, abychom šli kratší cestou a už nejeli druhou soutěskou. Táta ovšem vyjádřil přání se projet na lodičce ještě jednou, takže jsem šli j´tak, jak bylo původně v plánu. U druhého stanoviště lodiček jsme museli čekat, protože jsme se do první pramice nevešli. Když jsme konečně vystoupili, byla jsem hladová až nepříčetně. Byli asi tři hodiny a já od snídaně nic nejedla, nepočítáme-li onu ruskou zmrzlinu, o kterou jsem se stejně podělila s rodiči. Před námi byly ještě aspoň dva kilometry štreky… Když jsem podél cesty dorazili k rozcestí, k touze jíst se přidala touha jít na záchod a já zuřila nepříčetně. Když mi někdo odepírá základní lidské potřeby, nebývám příjemná. Bohužel kromě sušenek, které moji rodiče snědli už na Pravčické bráně, jsme sebou nic neměli.  Nohy mě boleli a v břiše mi kručelo přímo šíleně. Naštěstí tu byl můj vztek a myšlenka na jídlo, která mi dodala sílu. Vyrazila jsem neuvěřitelnou rychlostí směrem mezní louka. Pádila jsem jako šílený zajíc – navzdory faktu, že už jsem neměla z čeho čerpat energii. Později jsem to hodnotila tak, že jsme jela na „sílu vzteku“¨. Když jsem nasraná, jsem rychlá jako ďábel. Moji rodičové mi vůbec nestačili, ačkoliv mají větší fyzičku než já a větší část výletu jsme to byla já, kdo zaostával, hlavně mamka nám často utíkala. Teď jsem nechala rodiče za sebou, mámu jsme dokonce neviděla a přímo letěla do cílové rovinky. (tedy, neběžela jsem, na to už mé nohy neměli sílu, ale šla jsem takovým tím strašlivě svižným krokem, jako atleti, co soutěží  v chůzi)
Na místě jsem zjistila, že už je půl páté (od devíti do půl páté skoro bez jídla, na celodenní túře, hmmm!), takže už nemělo cenu jít do nějaké restaurace, protože v šest nás čekala večeře. Táta nám každému v malému kiosku tedy koupil dva párky s hořčicí, které jsem do sebe naházela (z čehož mi moc dobře nebylo) a potom jsme naprosto vyčerpaná a zničení dorazili domů.

Dnes je den pátý a já jsem se vzbudila celá rozlámaná, kašlající a s bolavýma nohama a odmítla jsem absolvovat poslední výpravu, která zahrnovala další lezení po žebřících a skalách a asi 11km. Naštěstí byly rodiče z nějakého neznámého důvodu shovívaví (obyčejně by následovala hrozivá hádka, že s nimi jít musím a tak podobně) a já tedy mohla zůstat doma. No, možná to bylo tím, že už nechtěli poslouchat moje nadávky a nářky, které jsem vyluzovala při lezení po žebřících. Taky možnost. :D

Zítra tedy vyrážíme domů a oběd si dáme v Ikee, na což se moc těším. Hrozně ráda obědvám v Ikee… Mají tam prostě jiná jídla než jinde a moc dobrá. Zbožňuju dort Princeznu a místní masové kuličky, plus tam mají úžasný brusinkový džus a asi dvakrát, co jsem tam byla, jsem si pošmákla na úžasných vařených ráčcích. Navíc mi rodiče chtějí koupit nový polštář.
Snad tedy ten zbytek dne přežiju… 
EDIT: Polštář koupený, masové kuličky výborné jako vždy a už i hovím doma...

A aby toho nebylo málo, den před odjezdem se mi porouchal můj notebook. Sice jde spustit, ale trvá strašně dlouho, než se nahodí a nějak špatně funguje. Budeme ho muset dát opravit, ale bůhví jak dlouho to bude trvat…. Ach jo. (tato slova byla psána na otcově pracovní počítači)

Tak doufejme, že na chalupě, kam jedeme příští týden, to bude lepší… A doufám, že vaše dovolená se vydařila/vydaří!

Adios, amigos!

Vaše Tenny

Žádné komentáře:

Okomentovat